Brain vs. Heart part 3

23. april 2012 at 16:17 | Wenn Ell |  Brain vs. Heart

Takže je tu třetí díl! Nevím no. Celkem jsem s ním (na moje zkušenosti) spokojená, rozhodně jsem podle mě tento tolik neodflákla, jak ten druhý. I když konec už taky nic moc. Řeknu vám, plánovala jsem pět dílů, ale vzhledem k tomu, že v tomto mělo být mnohem víc, to protahuji na šest. Doufám, že u toho taky skončím. Grr! Jenže já se vždycky rozepíšu a víc se mi toho tam potom nevejde, už takhle je to celkem dlouhé, a upřímně, komu by se to chtělo číst? Jen tak pro zajímavost jsem se podívala, kolik moje soubory s příběhy mají (píšu je ve wordu, takže se mi ukazuje velikost dokumentu). První díl má 31 kB, druhý 30 kB a tento taky 30 kB, takže délku nějak dodržuji. Tak ať se líbí (:


"Crrr". Prosím, ať je to požární hlášení, konec světa, meteorit padající na naši zemi, evakuace, vše možně, ale jen ať to není můj budík! Mýlila jsem se, byl to můj budík, který ohlašoval, že mám vstávat a jít do školy. Chvíli mi trvá, než si vlastně uvědomím, kdo jsem, co je dnes za datum a den. Když se tak stalo, neochotně jsem se vyhrabala z postele. "Grr!" duševně jsem zuřila u hledání druhé ponožky. Nakonec jsem se oblékla, učesala, umyla, namalovala, vzala si tašku a šla. Já v zásadě nesnídám, protože ráno nejsem schopná nic pozřít. Vážně, nejsem anorektička, ale kdybych ráno něco snědla, nejspíš bych to zase vrátila zpět.

"You know you are getting old when the candles cost more than the cake."

Po tom, co jsem si v duchu vysvětlila, proč nesnídám, jsem už byla v polovině cesty. Pohledem jsem přejela věž a zjistila, že je třičtvrtě na osm. Krokem jsem trochu zpomalila, ale ne o moc. V hlavě jsem si přehrávala, jak dnešní den proběhne. No, přála jsem si jedno, a to abych ho hlavně ve škole nepotkala. Ale ne, moje přání se splnilo, vážně jsem ho ve škole nepotkala. Stál totiž před ní a zíral na mě, jak se blížím. Vážně úžasné. Kolem něj byla, ostatně jako vždy, hromada lidí. Každý mu něco říkal, chválil mu účes a nebo ho pečlivě sledoval. Ač všichni bojovali o jeho pozornost, on si jich stejně nevšímal. Nedivím se mu. Nejspíš by mě taky hrozně zajímalo, jak si deset lidí dneska ráno čistilo zuby.

"Don't go backwards, you have already been there."

Pohled jsem měla těžce upřený do země, ale i tak jsem cítila, že se na mě dívá. Proč? Proč? Proč se na mě sakra dívá?! Už jsem skoro procházela kolem něj a modlila se, ať na mě nepromluví. Dívej se do země! Dívej se do země! Ach kruci. Bum! V tom spěchu jsem nějak zapomněla, že tam není sám, ale se spoustu lidmi. A já do jednoho z nich vpálila. No lépe řečeno přistála jsem přímo na něm. Což nebyl zrovna nejlepší kousek, vzhledem k tomu, že ten někdo byl kapitán fotbalového týmu. "Promiň, promiň, promiň." Žvatlala jsem, věděla jsem, že to nebude bez následků. "Kam kruci koukáš?!" Nasadil velké ramena a nepříjemným, nadřazeným tónem ke mně shlížel. Ano shlížel, protože byl o dost větší než já.

"While there's life there's hope."

"Neumíš dávat pozor?!" pokračoval. "Víš, co se stává lidem, kteří neumějí dávat pozor!". Hrklo ve mně, věděla jsem to. Tito lidé většinou skončili v popelnici, s hlavou v záchodě, zavření ve skříňce a na jiných podobných nepříjemných místech. Přivřela jsem víčka, držela je těsně u sebe a očekávala bolest. Místo toho jsem, ale uslyšela Harryho hlas. "Hele, nech ji laskavě bejt jo?!". Otevřela jsem oči a viděla, jak ho Harry ode mě odstrčil. V duchu jsem začala pištět štěstím jako malá holka. Zároveň jsem si říkala, jak hrozně jsem si pomohla. Hlavně jsem, ale byla ráda, že jsem z toho vyvázla celá. Ten kluk, kapitán, byl překvapen a raději se stáhl. "Děkuju." Vděčně jsem se na Harryho usmála. On mi úsměv oplatil, ale nic neřekl. Celkem mě znervózňovalo, jak na mě beze slova kouká. Konečně otevřel pusu, že něco řekne. Já se, ale bála, bála jsem se toho, co řekne. "Měj se." Předstihla jsem ho a dala se na ústup. Ještě jsem zahlédla, jak za mnou překvapeně zírá. Díky bohu jsem mu utekla a zalezla do školy.

"If you are in a hurry you will never get there."

Vzhledem k tomu, že už bylo za pět osm, jsem se tam nějak zdržela. Přezula jsem se a zamířila do třídy, hodila jsem batoh k své lavici a okamžitě si sedla vedle kámošky. Všechno jsem jí to převyprávěla a, k mému údivu, jsem to říkala celkem nadšeně. Vlastně se sama sobě nedivím, zastal se mě nejhezčí kluk na škole! Ááá! I ona z toho byla celkem odvázaná. Pak už, ale zazvonilo na hodinu a já si šla sednout na své místo.

"Tomorrow's life is too late. Live today."

Celou školu jsem nějak propřemýšlela, chvilkami jsem poslouchala vyučující, ale povětšinu času ne. Přestávky jsem strávila s kecáním s kámoškou a to bylo vše. Po škole jsem, co nejrychleji šla do šatny. Na to, jak tento den začal příšerně, jsem měla úžasnou náladu.

"Life is good, without it we'd all be dead."

Vypálila jsem ze školy a chystala valit domů, ale něčí hlas mě zastavil. "Počkej!" Byl to Harryho hlas. Okamžitě jsem se otočila. "Chtěl jsem ti něco říct, ale ty jsi mi utekla". Pane bože, byl tu zas ten pocit, myslela jsem, že ho asi pozvracím, ale nakonec jsem to zvládla a nechala chladnou hlavu. Nic jsem však neřekla. On nejspíš čekal, že se zasměji, nebo mu dám za pravdu. Tak by to udělala nejspíš každá holka, s kterou se normálně baví. Právě to bylo to, on měl kolem sebe spoustu holek a povětšinu to byly namyšlené bárbíny, na které jsem měla vysloveně alergii.

"Life is a sexually transmitted disease."

Nakonec jsem se jen usmála a stále se snažila v sobě udržet svačinu. Harry, když u mě neuviděl typickou reakci, dost znervózněl. "Chtěl jsem tě pozvat na zmrzlinu, když jsi minule tak rychle utekla". Vytáhl ze sebe. Cítila jsem, jak to měl připravené. Poznala jsem to. Tuhle řeč už prostě někdy říkal. Někdy, skoro vždy. Až teď jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. On mě pozval! On mě pozval! Nic jsem, ale nemohla dát najevo. "Jasně ráda" přikývla jsem a v duchu si říkala, jak to vyznělo trapně. "Tak fajn, o půl páté se pro tebe stavím". Usmál se na mě a zmizel za rohem.

"Every man has his price."

Mě se podlamovali kolena, a to doslova. Pomalými kroky jsem šla směrem k domovu a v hlavě si ujasňovala, co se vlastně stalo. Jak vlastně ví, kde bydlím. A byl to fakt, halucinace nebo blud? Blud, musel to být blud. Chtěl si ze mě udělat srandu, nebo jinak opravdu nevím. "Ááá!" Vypískla jsem, když jsem se blížila k domovu. Naštěstí kolem mě nikdo nebyl, mysleli by si totiž, že mi asi přeskočilo. Harry, Harry mě pozval. Neuvěřitelné. Nesplnitelné. Úžasné. Paráda. Bomba. Nádhera!
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Strefíš se do tečky?

.

Comments

1 Luss ^_^ Luss ^_^ | Web | 23. april 2012 at 16:41 | React

Ty brďo, kéž by mě pozval můj idol na zmrzlinu ^^ A kdyby to byl Harry? Umřela bych štěstím! :))
Nemám slov. Jako vždy úžasný. Už mě štveš, jak úžasně píšeš! Další díl, prosím, prosím! :))

2 Natt^^* Natt^^* | Web | 24. april 2012 at 14:16 | React

No, už to mám vše za sebou, katastrofa :D
Jo? Já je miluju :D Nemusej se často zalejvat ... :DDDD
Jinak pěkná povídka! ;)

3 Kelly Kelly | Web | 24. april 2012 at 14:28 | React

Krásná povídka..Talent se pozná ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement