Brain vs. Heart part 2

17. april 2012 at 20:53 | Wenn Ell |  Brain vs. Heart
A je tu druhý díl. Co bych k němu řekla? Snad jen to, že jsem ho hodně odflákla, vím to, ale slibuji, že se příště polepším. Jinak jsem jako bonus dodala anglické citáty s překladem (překlad nejde moc přečíst, přibližte si to), které mi dali taky práci, hlavně mi vzali všechny nervy, protože se mi to stále vypínalo a mazalo. Budu ráda, když do komentářů vyjádříte názor.

P.S: Já vím, že je to odfláknutý! ;D


Momentálně jsem chtěla zmizet. Vůbec tu nebýt, vypařit se. On měl pohled zapíchnutý do země, ale po oslovení ho zvedl ke mně. Uviděla jsem to, co při cestě, když jsem ho sem vedla. Zničený pohled, zničený Harry. V očích měl nahrnuté slzy a já si přála jedno, obejmout ho. Jenže zpět do reality. "Co se děje?". Něco jsem říct musela, čekal na to, čekal na to, až z mých úst vyjdou nějaká slova. Tohle bylo první, co mě napadlo. "Nic." Odsekl, neměl náladu na bavení, na bavení s někým, kdo to potom vykecá po celé škole. Tak to cítil on. Můj mozek říkal zmiz, ale srdce šlo jinou cestou, udělala jsem pár kroků k němu a nakonec se posadila vedle něj.


Netušila jsem, co říct, ale on mi naštěstí pomohl. "Propadám" řekl ztrápeným hlasem. "Z výtvarný?" nechápavě jsem se na něj podívala, ne nebyl to nechápavý pohled, byl to ten pohrdavý pohled, který úplně říkal ,to neumíš ani namalovat pár čmáranic?´. Sklopil pohled k zemi a ustaraně si prohrábl vlasy. Byl zklamaný, ač jsem nechtěla, mé příšerné já se zachovala jako, ta co všechno vykecá. Přála jsem si vrátit čas, ale už to nešlo. Zvedla jsem se k odchodu, protože jinak bych byla nejspíš učitelce dost podezřelá. On se na mě ani nepodíval. Tolik jsem si přála říct promiň, tolik, ale nešlo to, měla jsem natolik sevřené hrdlo, že to nešlo.


Nakonec jsem otevřela dveře a vklouzla zpět do třídy. Naštěstí se na mě nikdo nepodíval, zřejmě můj příchod čekávali. Naštěstí, protože do očí se mi hrnuli slzy, tak jsem je udržela a když jsem to nějak rozdýchala, zadívala jsem se z okna, z kterého jsem čučela až do konce hodiny. Nemohla jsem na něj přestat myslet, stále jsem si přehrávala tu chvíli. Nic jsem si však neujasnila, nesmířila jsem se s tím, že jsem u něj navždy odepsaná a už byl konec školy. Byla jsem ráda. S kámoškou jsme byly domluvené na půl pátou na nákupy. Bylo to akorát na to, abych přišla domů, najedla se a zase šla. Měla jsem značně lepší náladu, ale osud si vždy něco vymyslí. Vyšla jsem ze školy a před ní stál Harry, kdyby byl obklopený hromadou holek a těch nejlibovějších frajerů na škole, nebylo by to nic zvláštního. Jenže on tam stál sám, úplně sám a koukal kamsi neznámo před sebe. Snad na někoho čekal.


Musela jsem se mu omluvit, a vzhledem k tomu, že můj mozek už po celém dni moc nepracoval, řídila jsem se tím druhým orgánem. Rychle jsem k němu přišla, on se na mě podíval a asi chtěl něco říct, ale já ho nepustila ke slovu. "Víš já, chtěla jsem se to… omluvit za to, tu výtvarnou, to víš, no." Chrlila jsem ze sebe páté přes deváté, přitom pohledem cukala k zemi. Znovu otevřel ústa ke slovu, ale já ho zase nenechala "Promiň". Špitla jsem tiše a, co nejrychlejším krokem odešla k domovu. Celou cestu domů jsem přemýšlela, zda jsem to udělala dobře. Nejspíš to bylo vysílením, ale byla jsem ráda, že jsem se mu omluvila, i když tímto zvláštním způsobem. Normálně bych na sebe nadávala a říkala si, jak jsem to mohla udělat, ale ne, byla jsem ráda. Jaksi mi padl kámen ze srdce. Přišla jsem domů, najedla se, vlastně ani nevím, jak to chutnalo. Nevím, co to bylo, já jsem totiž byla úplně mimo. Pak jsem se oblékla, namalovala a se slovy "mami, jdu pryč, čau", odešla.


Mezi mnou a kamarádkou panovala hrobové ticho. Nakonec jsem to nevydržela a všechno jí pověděla. Ona přikývla. "Udělala jsi dobře" povzbudivě se na mě usmála.


Nákupy obě milujeme, my dvě a nákupy to jde prostě k sobě. Užijeme si hrozně moc srandy, blbneme a vše. Otravujeme obsluhu a děláme na ni vtípky. Nakonec jsme si vždy jdeme někam sednout. A toto nebyla výjimka. Vyzkoušeli jsme si asi čtyři tuny brýlí, nakonec jsem si jedny koupila. Taky jsem si koupila krásné zlaté botičky a kamarádka kalhoty. Dělali jsme xichty a parádně se bavili. Až nás to obě přestalo bavit, shodli jsme se, že si zajdeme na zmrzlinu. Tak jsme tedy šli, cestou jsme si povídali o typických holčičích věcech.


To bych, ale nemohla být já, kdyby se něco nestalo. Jako první jsem vcházela do dveří, neohlížela se nalevo, napravo a vpálila to do osoby přímo naproti mně, která se zřejmě taky snažila dostat pro zmrzlinu. A znovu bych to nemohla být já, kdyby ta osoba nebyla Harry.


Třela jsem si čelo, protože to dost bolelo, otevřela pořádně oči, a když zjistila, kdo je tou osobou, trochu uskočila zpět. "Jsi v pořádku?" zeptal se mě. Já začala silně přemýšlet, jestli to vše, co se dnes stalo, se vůbec stalo. Přede mnou totiž stál zase ten sebevědomí roztomilý Harry. Žádná zničenost, nic. Byla to jen halucinace? Na přemýšlení nebylo čas, musela jsem odpovědět. "Jo, v pořádku" zalhala jsem, to čelo mě šíleně bolelo. "No" řekl a nastavil ruce, na gesto, že máme jít. Vešla jsem tedy jako první, následovaná kamarádkou. "Jo a mimochodem, nepropadám z výtvarné" zatvářil se kysele. "Ale z matiky, stejnou učitelku máme na matiku" prohodil vesele, mrknul na mě a odešel k, zřejmě rezervovanému, stolu v zadní části, kde se posadil. Já ho moc ani nevnímala, byla jsem vyvedená z toho, jak je zase veselý. Najednou mě přešla chuť na všechno, věděla jsem, že tímhle to končí. Už s ním nikdy v životě nepromluvím, vše se vrátí k normálu. On bude obklopený holkami a já se budu prodírat chodbami. "Pojď domů" zaškemrala jsem ke kamarádce. Ona souhlasila.


Zhruba v polovině cesty jsme se rozdělily, netrvalo to dlouho a já byla za chvilku doma. "Ahoj mami" řekla jsem tiše a bez rozmýšlení si to namířila přímo do pokoje, lehla jsem si na postel. Přála jsem si být někým jiným, nemohla jsem se prostě smířit s tím, že to všechno skončilo. Bylo už dost pozdě a tak jsem zavřela oči a oddala se svým snům.

 

Be the first one to judge this article.

Poll

Strefíš se do tečky?

.

Comments

1 Kelly Kelly | Web | 18. april 2012 at 6:24 | React

Povídka krásná a ty cicáty "boží"! :D

2 Luss ^_^ Luss ^_^ | Web | 18. april 2012 at 14:41 | React

Prej ofláknutý! Je to opět nádherný. Sice nemám skoro vůbec čas, ale i tak jsem se na tuhle povídku tak hrozně těšila, že jsem si jí musela přečíst. Je to nádherný, opravdu ♥

3 MiSs Cute MiSs Cute | 19. april 2012 at 18:58 | React

Nádherný!! konečně jsem se dočkala 2dílu a těším se na třetí! hrozně krásně píšeš povídky!! :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement